Zánik Římské republiky


[ 88 - 27 př. n. l. ]

19.02.2018 - Pontský král Mithridates VI. plenil východní provincie republiky, proto senát rozhodl o vyslání vojska do Malé Asie. O velení se ucházel jak Gaius Marius tak tehdejší konzul Lucius Cornelius Sulla. 

Sullova diktatura

Sulla vytáhl s armádou na Řím, vyhnal Maria, nastolil stanné právo a ujal se vedení v boji proti pontskému králi. Marius se znovu zmocnil Říma, nechal se po sedmé zvolit konzulem, ale zemřel dříve, než mohl začít pronásledovat svého soka. Mezitím Sulla v Malé Asii uzavřel s Mithridatem mír výhodný pro Římany, vrátil se do Říma bojovat s Mariovými stoupenci a nechal si udělit titul diktátora na neomezenou dobu. Stal se tak prvním samovládcem od vyhnání Tarquiniovců. Další prvenství získal zavedením proskripcí, díky kterým mohl zavraždit své odpůrce v senátu i jezdeckém stavu (equites) a zabavit jejich majetek. Část majetku těchto osob připadla těm, kdo je udali a tak bylo udavačství na denním pořádku. 

Spartakovo povstání

Nejznámější vzpouru otroků vedl roku 73 př. n. l. gladiátor Spartacus původem z Thrákie. Jako bývalý legionář znal dobře římskou válečnou taktiku. Tři roky se mu dařilo porážet římské legie a osvobozovat další otroky dokud senát nepověřil velením legií Marca Licinia Crassa. Zpočátku Spartacus vítězil i nad Crassovými vojáky. Ten plný odhodlání použil i nejkrutější trest římské armády decimaci a nakonec nad Spartakem zvítězil v Apulii. 

První triumvirát

Marcus Licinius Crassus jeden ze Sullových podporovatelů si za proskripcí nahromadil obrovský majetek přesahující výši ročních příjmů z celé Sicílie. Obdiv a slávu mu přineslo potlačení Spartakova povstání. Crassova popularita vzrostla natolik, že se roku 70 př. n. l. stal konzulem. Jeho kolegou v úřadu byl jmenován Gnaeus Pompeius Magnus. Pompeius další ze Sullových podporovatelů se vyznamenal v bojích s Mariem. Porazil jednoho z posledních Mariových stoupenců, jenž ovládal Hispánii a tak ji přivedl zpět pod svrchovanou vládu Říma. Zbavil Středozemní moře kilických pirátů. Zvítězil nad pontským králem Mithridatem, připojil k republice Sýrii a Palestinu. Získal si oblibu svých vojáků a strach senátu. Spojení obou vojevůdců proti senátu bránil vzájemný odpor. To změnil až Gaius Iulius Caesar muž bez vojenských úspěchů ani většího majetku za to měl bystrého ducha a byl obratným politikem. Usmířil dvě nejvlivnější osoby v Římě Crassa a Pompeia a uzavřel s nimi dohodu o vzájemné podpoře. Vznikl první triumvirát - vláda tří mužů. Caesara prosadili do úřadu konzula, aby hájil jejich zájmy. Zavedl spoustu dobrých zákonů, ale počínal si jako by neměl kolegu. Po skončení funkčního období získal Caesar do správy Galii. Válčil s místními kmeny, pronikl až za Rýn a přes moře do Británie. Potlačil roku 52 př. n. l. nejnebezpečnější galské povstání, které vedl náčelník Vercingetorix. Zatímco Caesar měl zůstat v Galii, Crassus měl dostat do správy Sýrii a Pompeius Hispánii. Ten však vyslal do Hispánie zástupce a sám zůstal v Římě, aby upevnil své postavení. Roku 53 př. n. l. bylo v bitvě u Kaarh Crassovo vojsko postříleno parthskými lučištníky. Crassus byl zabit během mírových jednání a s ním zemřel i triumvirát. Zůstali jen dva muži stejných kvalit řítící se do války o moc. 

Občanská válka

Pompeius začal podnikat kroky, aby zbavil moci Caesara. Ten nemohl volit jinak než překročit s armádou říčku Rubikon a postavit se Pompeiovi vojensky. Táhl na Řím, ale Pompeius se stáhl do Řecka, kde byl poražen v bitvě u Farsálu. Podařilo se mu uniknout do Egypta jenže zdejší vládce Ptolemaios XIII. jej zákeřně zavraždil. Caesar jednal jinak, než faraon čekal. Místo vděčnosti ho obvinil z vměšování do římských záležitostí, zaútočil na Egypt a dosadil na trůn Ptolemaiovu sestru Kleopatru VII. Roku 45 př. n. l. porazil Pompeiovi přívržence v Africe i Hispánii a stal se diktátorem. Údajně se chtěl Caesar nechat korunovat doživotním králem, což byla poslední kapka pro všechny, kteří v něm viděli hrobníka republiky. Dne 15. března roku 44 př. n. l. byl Gaius Iulius Caesar v senátě zavražděn. 

Druhý triumvirát

Po Caesarově smrti se vlády ujal jeho konzul Marcus Antonius, který si zajistil podporu velitele jízdy Marka Aemilia Lepida a do té doby nenápadný muž Gaius Octavius známí jako Octavianus vnuk Caesarovi sestry kterého adoptoval a v závěti ustanovil dědicem. Antonius se s ním odmítl spojit, došlo tedy k bitvě. Octavianus zvítězil, ukázal svou sílu, ale nechal Marca Antonia uprchnout. O rok později tito dva společně s Lepidem uzavřeli druhý triumvirát. Lepidus se jako nejméně výrazná osobnost nechal zatlačit do pozadí a vztah mezi Antoniem, jenž se sblížil s egyptskou královnou Kleopatrou a Octavianem vyústil v ozbrojený střet. Antonius byl společně s Kleopatrou poražen roku 31 př. n. l. v námořní bitvě u Aktia. Uprchli do Alexandrie, kde raději spáchali sebevraždu, než aby padli Octaviánovi do rukou. Octaviánus se stal jediným vládcem Říma. Období Římské republiky skončilo. 


Starověk / Starověký Řím stručně / Zánik Římské republiky


Chci odebírat nové články a videa!