Římská republika do ovládnutí Středomoří

[ 275 - 146 př. n. l. ]

11.12.2017 - Poslední baštu vzdoru proti římské hegemonii nalezneme v podobě řeckých kolonií na jihu Itálie. Město Tarentum přivolalo na pomoc válečného hrdinu Pyrrha z Epiru, který se stal prvním zahraničním vojevůdcem bojujícím proti Římanům na italské půdě. 

Pyrrhovo vítězství a lukanské krávy

Po řadě těžce zaplacených vítězství nabídl Pyrrhos Římu mír. Ten odmítl a tvrdohlavě pokračoval v konfliktu. Nakonec se situace ukázala pro Pyrrha neudržitelná, porážka v bitvě u Beneventa roku 275 př. n. l. ho přiměla odplout zpět do Epiru. Následně padla řecká města do rukou Římanům. Tato válka dala vzniknout známému rčení Pyrrhovo vítězství, jež vyjadřuje úspěch, který ve svém důsledku úspěchem není. Jinak řečeno Pyrrhos sice dokázal vítězit v bitvách avšak za cenu obrovských ztrát. Zajímavostí je první použití válečných slonů (přezdívaných lukanské krávy) proti Římanům. 

První střet s Kartágem

Vzestup římské moci vyvolal střet zájmů s další středomořskou velmocí Kartágem. Když Mamertinci (žoldnéři z Kampánie) obsadili sicilské město Messinu, způsobili řeckým a kartáginským (punským) osadám na ostrově velké starosti. Část obyvatel Messiny požádala o pomoc Kartágo, zatímco se ostatní obrátili na Řím. Kartáginci dorazili první a umístili zde svou posádku. Mezitím lidové shromáždění v Římě rozhodlo roku 264 př. n. l. o vyslání armády do Messiny, čímž celá událost nabrala směr válečného konfliktu mezi Kartágem a Římem. Série bitev o Sicílii známá, jako první punská válka, se vedla hlavně na moři. Římané nebyli zkušenými námořníky, což pro ně bylo zpočátku nevýhodou. Obrat nastal použitím římské schopnosti kopírovat a vylepšovat produkty ostatních národů. Postavili lodě podle kartáginského vzoru, i když třikrát přišli o celou flotilu, závěrem přinutili Kartágo roku 241 př. n. l. uzavřít mír. Dohodou Římané získali Sicílii a tučné odškodné. Pod vlivem vzpoury vlastních žoldnéřů a podmaněného obyvatelstva v Africe souhlasilo Kartágo i s požadavkem odevzdání Sardinie. Na tuto nespravedlnost ale Kartáginci nikdy nezapomněli. 

Piráti a druhá punská válka

Nyní Řím obrátil vojenskou mašinu proti Keltům u severní hranice Itálie a Ilýrii, jejíž královna Teuta podporovala pirátství v Jaderském moři. Kartágo expandovalo na západ do Hispánie. Když zde Hannibal Barkas převzal vojenské velení, byla už většina poloostrova pod kontrolou. Jablkem sváru druhé punské války se stalo Hannibalovo obléhání Sagunta. Římané považovali toto město na východním pobřeží Hispánie za svého spojence. Tvrdili, že Barkas porušil mírové smlouvy a žádali jeho vydání. Takový návrh byl odmítnut a Saguntum po osmi měsících padlo do Hannibalových rukou. Následně vyslala římská republika armádu do Afriky a Hispánie. Kartaginské vojsko překvapivě opustilo Iberský poloostrov a táhlo do Itálie po pevnině. Zdánlivě nemožným překročením Alp, při kterém zemřelo mnoho mužů, koní i slonů, zaskočil Hannibal Římany na severu Apeninského poloostrova. Porazil rychle svolané římské jednotky v bitvě u řeky Trebie a Trasimenského jezera. Táhl dále na jih, obešel Řím a roku 216 př. n. l. dosáhl vrcholného vítězství v bitvě u Kann. V němž za jeden den ztratili Římané více než 50 000 mužů. Republika se ocitla na pokraji záhuby. S Hannibalem spolupracovali Keltové ze severu i řecká města z jihu Itálie. Uzavřel spojenectví dokonce s makedonským králem Filipem V., což vtáhlo Makedonii do války. V Řecku bojovali většinou místní spojenci Říma, to vedlo spor do slepé uličky. Mezitím na Apeninském poloostrově zůstalo drtivé vítězství u Kann nevyužito. 

Kartágo opouští Hannibala

Kartágo odmítlo vyslat posily a obléhací materiál potřebný pro závěrečný úder, protože se obávali Hannibalova mocenského vzestupu. Následně Řím nepřijal mírovou smlouvu, přestože obsahovala velmi mírné podmínky. Naopak přešel do protiútoku, vystavěl novou armádu, kterou vyslal na Sicílii a do Hispánie. V Itálii se vojevůdce Fabius Maximus vyhýbal přímému boji. Před kartáginskou armádou spaloval obilná pole a po jejím odchodu obnovovali zničená města. Tato strategie nakonec izolovala Hannibala v jižní části Itálie. Po dobytí Sicílie a Hispánie ohrozili Římané Kartágo přesunutím vojska do Afriky, kam je následoval I Hannibal. Bitvou u Zamy roku 202 př. n. l. vítězně ukončil válku konzul Scipio (od té doby získal přídomek Africanus). 

Zničení Kartága a ovládnutí Řecka

Římané převzali kontrolu nad Hispánií i Sicílií a obrátili pozornost proti Makedonii. V roce 197 př. n. l. porazili Filipa V. u Kynoskefal. Následně vystupovali v Řecku jako osvoboditelé od makedonské nadvlády. Spojenec Římské republiky numidský král Massinissa svévolně napadl Kartágo, čímž způsobil třetí punskou válku. Zároveň Římané hasili vzpouru achajského spolku v Řecku. Oba konflikty skončily výhrou nezastavitelné římské armády. Kartágo a nejvýznamnější město achajského spolku Korint bylo roku 146 př. n. l. srovnáno se zemí, obyvatelstvo odvedeno do otroctví a inteligence převezena do Itálie. Podle pověsti navíc půdu pod Kartágem Římané prokleli a posypali solí. Dobytá území se stala římskými provinciemi. V následujících desetiletích Řím postupně upevňoval své vedoucí postavení v zámoří vysíláním správců a stálých armád, vyhlašováním zákonů, zakládáním kolonií, rozdělováním nebo prodáváním půdy, kterou ovládli. Uvnitř státu však docházelo k postupnému rozkladu republikánských hodnot. 


Starověk / Starověký Řím stručně / Římská republika do ovládnutí Středomoří


Chci odebírat nové články a videa!