Krize Římského císařství

[ 212 - 284 ]

20.03.2018 - Během principátu zažívala říše obrovský rozmach. Provincie vzkvétaly a impérium prorostlé hospodářskými i obchodními vazbami drželo pevně pohromadě. Tak pevně, že ani časté střídání císařů nemohlo ohrozit celistvost Římské říše. Správní úředníci byli podřízeni přísnému dozoru, proto nedocházelo k vykořisťování provincií jako za republiky. Stavěly se silnice i města, která stále více připomínala Řím, jenž naopak ztrácel výsadní postavení. 

Kolonát

V zemědělství docházelo stále častěji k uplatňování kolonátu. Ten se zpočátku jevil jako výhodný a účinnější, než otrocká práce. Majitelé velkých statků - latifundisté pronajímali část své půdy bezzemkům nebo na ní usazovali vlastní otroky. Tito lidé jim pak platili předem sjednané pevné nájemné. Vše, co dokázali vypěstovat navíc, si mohli ponechat, takže měli motivaci k co nejvyšší produkci. Jenomže kolónům (colonus je latinsky sedlák či rolník) byla mnohdy přidělována špatná, neúrodná půda. Ti nemohli dostát svým závazkům, upadali do dluhů a po vypršení smlouvy jim majitelé bránili v odchodu z pozemku. Postavení kolónů se podobalo otrokům, i když šlo o svobodné občany, byli trestáni fyzicky a mizela motivace k pilné práci, což vedlo k úpadku zemědělství.

Rozpad hospodářství

Krize v zemědělství způsobila společně se snižováním obsahu drahých kovů v mincích nadvládu naturální směny. Nedostatek peněz v oběhu zasáhl i řemeslo a obchod. Narůstaly sociální rozdíly mezi honestiores [honestyjóres] (vyšší úředníci, vyšší důstojníci, senátoři) a humiliores [humilijóres] (všichni ostatní). Římské občanství již nehrálo tak důležitou roli jako dříve a mnohem větší význam měl majetek. Státní příjmy nedokázaly pokrýt výdaje na údržbu obrovské armády a zástupy úředníků. Jak vojsko, tak byrokracii potřebovala říše k zajištění obrovských hranic a nebylo možné se jich zříci.

Vojenští císaři

Po svržení a zavraždění Alexandra Severa posledního vládce z dynastie Severovců dosadila armáda roku 235 do čela říše vojevůdce Maxima Thráka prvního z vojenských císařů. Nastalo jedno z nejhorších období v dějinách Římského císařství. Všichni panovníci byli vojenskými veliteli a provolávali i sesazovali je legie. Za padesát let se jich vystřídalo dvacet osm, když počítáme jenom ty oficiálně uznané. Pouze čtyři nebyli zavražděni, u moci se drželi někdy dva roky někdy jen dva týdny. Za těchto okolností nemohl žádný z císařů problémy impéria vyřešit jednoduše z nedostatku času. Většinu krátké vlády trávili na vojenských taženích. Nový nebezpečnější nepřítel na východě Peršané pohltil Parthskou říši a ohrožoval východní provincie. Na severní hranici tlačily germánské kmeny Alamanů, Franků, Gótů. Uvnitř říše vládl neklid i občanské války mezi zvolenými panovníky a vzdorocísaři, kteří se objevovali jako houby po dešti. Vskutku zázrakem se impérium ještě nerozpadlo a dokonce se dočkalo vzkříšení. 


Starověk / Starověký Řím stručně / Krize Římského císařství


Chci odebírat nové články a videa!