Římské císařství za principátu

[ 27 př. n. l. - 212 n. l. ]

26.02.2018 - Principát je způsob vlády v raném císařství. Republikánské úřady zůstaly formálně zachovány, ale veškerou moc měl v rukou princeps (první) oficiálně nazývaný první mezi rovnými. Ve skutečnosti byl monarchou - císařem. Neomezenou moc mu zajišťovalo držení pravomocných úřadů senátora, konzula i tribuna lidu. Toto divadlo vzbuzovalo dojem, že Řím je stále republikou. 

Augustus a pax Romana

Octavianus po porážce Antonia upevňoval moc, když si byl jistý svým postavením, oznámil senátu, že se vzdává pravomocí, protože chce dožít v soukromí. Vše zorganizoval samozřejmě na oko, a když jej senátoři přemlouvali, aby zůstal, podvolil se jejich přání. Společně s pravomocemi obdržel Octavianus i titul s náboženským podtextem Augustus (Vznešený) a nikdo ho nemohl nařknout, že chce uchvátit moc jako Caesar, vždyť vyhověl naléhání senátu. Skutečně odmítl jen titul diktátora, který mu chtěl vnutit lid. V impériu zavládl po občanských válkách klid, vojenské střety se odehrávaly pouze na hranicích i za nimi se snažil Octavianus uplatňovat pax Romana - římský mír.

Neklidné hranice

Problémy způsobovali Germáni. Roku 5 př. n. l. zde vznikla provincie a již předtím vstupovali Germáni do římského vojska a dostávali občanství. V provincii tak sílil římský vliv, avšak díky seznámení Germánů s římskou vojenskou taktikou ztratili Římané v bitvě v Teutoburském lese tři legie. Hrozbu na východě představovali Parthové. Augustus poučený neúspěchy předchůdců raději volil diplomacii a zajistil východní hranici na řece Eufratu. Snažil se zabezpečit i ostatní hranice říše na dobře hájitelných místech. V Evropě tvořily přirozenou hradbu řeky Dunaj a Rýn mezi nimi položil Augustus základy soustavě vojenských táborů, pevností a strážních věží známé jako limes Romanus.

Vnitřní politika

V důsledku minulých událostí nastal morální úpadek římské společnosti projevený např. rozkladem rodiny. Přibývalo rozvodů, nevěry a muži i ženy raději zůstávali svobodní. Augustus ve snaze zlepšit situaci vydal řadu zákonů. Neženatí muži nesměly dědit, neprovdané ženy platily zvláštní daně, jezdci a senátoři měli povinnost sňatky uzavírat. Rodiny s větším počtem dětí se dočkaly od státu mimořádné podpory. Upevnil dávný kult bohyně Vesty (bohyně soudržné domácnosti). O obrodu společnosti se snažil i podporou kultury zejména autorů a básníku, kteří vzbuzovali úctu k dávným římským ctnostem či k návratu ke starým obyčejům. Rozdělil provincie na senátní a císařské (především okrajová území se stálou přítomností vojska). Stanovil úředníkům pevný plat. Zaváděl nové daně a vynaložil obrovské částky na rozsáhlou výstavbu v Římě. V neposlední řadě založil osobní stráž římských císařů pretoriány. Ti v pozdějších dobách nabyli velkého vlivu, často odstraňovali a dosazovali císaře podle své vůle. Elitní garda pretoriánů byla první vojenská jednotka s povoleným přístupem do města Řím.

Iulsko-claudijská dynastie

Augustus první císař iulsko-claudijské dynastie, zemřel roku 14 n. l. Vládu po něm převzal Tiberius syn jeho třetí ženy Livie. Muž zralého věku, zkušený vojevůdce, věcný, nemluvný a podezíravý. Zavedl úsporná opatření, obnovil disciplínu ve vojsku a tvrdě stíhal přehmaty úředníků. Znechucený intrikami odešel roku 26 do soukromí na ostrov Capri a řídil impérium pomocí dopisů. O jeho schopnostech a autoritě svědčí, že tento systém fungoval až do Tiberiovy smrti celých jedenáct let. Roku 37 se nástupcem Tiberia stal Augustův pravnuk Caligula. Zpočátku vládl nadějně. Odstranil udavačství, dovolil návrat vyhnancům, nařídil daňové úlevy, přestal dosazovat úředníky a nechal je volit jako za republiky. Brzy se změnil v šílence, vraždil příbuzné i senátory. Nenávist k jeho osobě vzrostla natolik, že jej zavraždil v roce 41 velitel osobní stráže pretoriánů. Ti také provolali Caligulova strýce Claudia novým císařem. Claudius vytvořil dokonale fungující úřednickou soustavu, stavěl akvadukty, silnice. Připojil k říši Thrákii, Británii, území v Africe a v provinciích zakládal kolonie. Claudiův adoptivní syn Nero nastoupil po jeho smrti roku 54. Stejně jako Caligula vládl Nero nejdříve slibně. Neomezená moc v něm ale probudila negativní vlastnosti. Údajně založil zničující požár, který roku 64 pohltil Řím. V závěru se proti Neronovy vzbouřili legie a senát jej prohlásil za nepřítele státu, načež spáchal sebevraždu.

Flaviovci

Nero zemřel bez nástupce. Po měsících bojů o moc byl zvolen císařem skvělý vojevůdce Titus Flavius Vespasianus. Zpřísnil daňovou politiku, obzvlášť kontroloval výdaje státu a pochopil, že impérium je nutné řídit jako organický celek, proto umožnil obyvatelům provincií uplatňovat se v politice. Zemřel roku 79. Po něm nastoupil jeho syn Titus velmi oblíbený panovník, jenž vycházel i se senátem ale vládl pouhé dva roky. V této době pohřbil výbuch Vesuvu několik starověkých měst včetně Pompejí pod vrstvu sopečného bahna a popela.

Adoptivní císaři

Po zavraždění Titova neoblíbeného nástupce zvolil senát císařem právníka a senátora Nervu. Ten uklidnil rozrušenou situaci v říši moudrými opatřeními. Vyhlédl si u vojska oblíbeného a schopného místodržícího Germánie Traiana a adoptoval jej. Adopce jako pravidlo stanovení nástupce se osvědčila a tak započalo stoleté období adoptivních císařů plné hospodářského rozkvětu a získávání nových území. Traianus dokázal udržet pořádek, vybudoval precizní správu a impérium během jeho vlády dosáhlo největší rozlohy v dějinách. Hadrianus Traianův nástupce si uvědomil, že tak obrovské území nelze udržet, proto se vzdal neklidných krajin na východě. Reorganizoval administrativní systém, v němž se stále častěji stávali úředníky zkušení odborníci. Nechal také vystavět Hadriánův val nejsevernější hranici říše ležící v Británii. Vážné problémy dorazily do impéria za vlády Marca Aurelia jednoho z nejlepších římských císařů. Sotva došlo na východě k porážce Parthů, začaly na severu do říše pronikat germánské kmeny. Během obraného konfliktu známého jako markomanské války se římské legie dostaly až na české území do okolí Brna i na Slovensko až k Trenčínu.

Severovci

Severovci, poslední dynastie principátu za které se projevila počínající krize Římské říše. I když císaři zpočátku věnovali velké úsilí jejímu překonání. Posilovali centrální moc a pečovali o armádu. Zakladatelem dynastie byl panonský místodržící Septimus Severus, první císař pocházející z Afriky. Septimus chtěl navázat na dědictví adoptivních císařů, zejména Marca Aurelia. Jeho syn Caracalla krutý a násilný muž zavraždil vlastního bratra Getu. Na radu svého otce se velmi dobře staral o vojáky. Zvedl jim o polovinu žold, což nebývale zatížilo státní pokladnu a způsobilo nemalé finanční potíže. Roku 212 byl vydán edikt udělující římské občanství všem svobodným obyvatelům říše, zejména z ekonomických důvodů, protože některé daně platili jen plnoprávní občané. Přes veškerou snahu se nastávající krize dále prohlubovala. 


Starověk / Starověký Řím stručně / Římské císařství za principátu


Chci odebírat nové články a videa!