Svátek svaté Barbory 

Nejdříve zmíním legendu o svaté Barboře, popisující na jednu stranu život v přepychu, na druhou týranou dívku s nešťastným koncem. Poté zmíním staré rituály, které se spojily s novějšími tradicemi oslav dnes nepříliš oslavovaného svátku.  

Legenda o svaté Barboře

Svatá Barbora z Nikomédie se narodila v malé Asii během druhé poloviny 3. století do bohaté pohanské rodiny. Brzy ztratila matku a otec ji odmala vedl k tradicím helénské kultury. Ve snaze Barboru ochránit před hříšným světem a křesťanstvím vybudoval přepychově zařízenou věž, do které svou dceru zavřel. Jeden ze sloužících, tajný vyznavač křesťanství, však Barboru k víře přivedl a ona v otcově nepřítomnosti přijala křest. Rozzlobený otec ji vydal místním úřadům jako křesťanku, nechal mučit, na znamení potupy zohavit a nakonec ji sám ve hněvu setnul hlavu mečem.

Ponurá legenda o životě svaté Barbory z ní učinila patronku opuštěných a týraných dětí. Obrací se k ní všichni, kteří v zoufalství hledají naději a světlo v temnotě. Možná proto, nebo také že je ochránkyní před náhlou smrtí, je patronkou horníků doufajících ve šťastný návrat z temného podzemí ale také pyrotechniků a dalších nebezpečných povolání.

Řezání barborek

Od dávných časů panovala mezi lidmi víra v magickou sílu dnů na počátku prosince. Tato část roku měla být nejvhodnější pro magické rituály a 4. prosinec byl jedním z nejlepších dnů pro věštby. V tento den odřezávali z ovocných stromů (višní, třešní i jiných) mladé větvičky. Větvičky nazývali barborky právě z důvodu, že se odřezávaly na Svátek svaté Barbory, kdy do Štědrého dne zbývá pouze dvacet dní. To je dostatečná doba pro jejich rozkvetení. Umístili je do nádoby s vodou o pokojové teplotě. Konce jim seřezávali šikmo nebo lehce roztloukli, aby vodu snadno nasály. Svobodné dívky na každou barborku umístily jméno pro ně sympatického chlapce a ta, která dříve rozkvetla, nesla jméno jejich vyvoleného. Pro zesílení věštby dolévaly do nádoby vodu z vlastních úst. Zadaní věštili třeba nejšťastnější měsíc následujícího roku. To záleželo na dnu, v němž barborky rozkvetou. Podařilo-li se např. devátý den, mělo být nejšťastnějším měsícem září.

Chodit barborkou

Lidé věřili, že nejen okolo Halloweenu či chcete-li Dušiček, ale během celého adventního období je závoj mezi říší mrtvých a živých tenčí. Zemřelí předkové údajně navštěvovali své potomky. V předvečer nebo v den Svátku svaté Barbory chodívaly ženy tzv. Barborky ve dvojicích či trojicích v bílém plášti se závojem stejné barvy přes obličej a věnečkem nebo korunkou na hlavě. Představovaly duchy zemřelých a později měly přinášet požehnání blahobytu, trestat nepořádek i špatnosti. Jedna třímala v rukou metlu na zlobivé děti, ale i dospělé, druhá košík s ovocem, ořechy a cukrovím pro ty hodné. Bílá barva původně symbolizovala smrt, s příchodem křesťanství se přidala čistota a naděje. Barborky dětem říkaly, ať jsou hodné, protože budou sedět za komínem, sledovat je, a když nebudou, dostanou za rok svůj trest.

Barbora dnes

Barborky chodily od konce první světové války stále méně a dnes je téměř nikde nepotkáte. Za to některé domácnosti stále drží zvyk obdarovávání svých ratolestí. V noci na 4. prosinec si děti věší punčochy či dávají misky k oknu, a ráno v nich od Barborky najdou, pokud zlobily, kousek uhlí, dřeva nebo brambory, a hodné děti něco sladkého. Většinou od obojího trochu, avšak někdo více brambor. 

Historie / Svátky a tradice / Svátek svaté Barbory

Chci odebírat nové články a videa.