Hrad Špilberk 

historie a pověsti

Hrad Špilberk patří k nejvýraznějším symbolům Brna. Ve své historii spojuje dva zcela odlišné světy: královský lesk a temnotu těžkého vězení. Z původního sídla moravských markrabat se totiž stal obávaný "žalář národů". Přesto právě období jeho vzestupu pod Lucemburky představuje jednu z nejzářivějších kapitol moravských dějin. 

21.08.2026

Od gotického sídla k barokní citadele

Současná podoba hradu je výsledkem složitého stavebního vývoje, který trval více než sedm století. Původně byl Špilberk vybudován jako královský hrad v gotickém slohu, z něhož se do dnešních dnů nejvíce dochovalo ve východním křídle. Areál měl tehdy lichoběžníkový půdorys o délce zhruba 80 metrů a byl obehnán osmimetrovou zdí. 

Zásadní proměnu hrad prodělal ve druhé polovině 17. a v 18. století, kdy byl přebudován na mohutnou barokní pevnost. Tento fortifikační systém, na jehož vzniku se podílel vojenský inženýr Pierre de Rochepine [pjer de rošpin], zahrnuje hradby s bastiony, hluboké zděné příkopy a kasematy. Technickou zajímavostí hradu je studna v západní části nádvoří, která dosahuje úctyhodné hloubky více než 100 metrů, a přilehlá nádrž na vodu. K nejvyhledávanějším částem dnes patří kasematy, dvoupatrové chodby vybudované v roce 1742, které původně sloužily jako úkryt pro posádku, než byly Josefem II. proměněny ve vězeňské kobky. 

Zlatý věk a hrdinná obrana

Počátky Špilberku sahají do 13. století a jsou spojeny s dynastií Přemyslovců. Přestože přesné datum vzniku hradu zůstává nejisté, za jeho zakladatele bývá považován král Přemysl Otakar II., který jej vybudoval jako oporu své moci na Moravě. Největšího rozkvětu dosáhl za vlády moravské linie Lucemburků v letech 1350-1411. Markrabě Jan Jindřich a především jeho syn Jošt Moravský, zvolený roku 1410 římsko-německým králem, proměnili Špilberk na krátkou chvíli v rezidenční sídlo evropského významu. 

Během třicetileté války prokázal Špilberk svou strategickou nepostradatelnost. V roce 1645 hrad spolu s městem Brnem pod vrchním velením plukovníka Jana Ludvíka Raduita de Souches [raduita de súš] odolal tříměsíčnímu obléhání mnohonásobné švédské přesily. Obránci tehdy museli čelit zhruba 30 000 Švédů s pouhými dvěma tisíci muži. De Souches nechal strhnout střechy hradu, aby se nešířil požár, a vybudoval krytou cestu (Strada coperta) pro spojení s městem. Toto vítězství přispělo k udržení Moravy v rukou Habsburků a k pozdějšímu uzavření vestfálského míru. 

Žalář národů: místo utrpení i legend

Temná éra Špilberku započala koncem 18. století, kdy císař Josef II. rozhodl o jeho přeměně na civilní věznici pro nejtěžší zločince. V dolním patře kasemat byly vytvořeny dřevěné kobky, v nichž byli nejtěžší vězni trvale přikováni železnými kruhy ke zdi, což z hradu učinilo nejobávanější žalář v monarchii. Podmínky zde byly drastické. Vězni trpěli zimou, vlhkem a nedostatkem světla, přičemž mnozí z nich zde zešíleli nebo zemřeli. 

Seznam vězňů Špilberku je přehlídkou významných osobností i legendárních postav. Zemřel zde slavný velitel pandurů baron Franz von der Trenck, jehož mumifikované tělo je dodnes k vidění v kapucínské kryptě v Brně. Pobývali zde uherští jakobíni, polští revolucionáři i italští karbonáři, mezi nimiž vynikl básník Silvio Pellico. Nejslavnějším vězněm byl bezpochyby loupežník Václav Babinský, který na Špilberku strávil mnoho let a proslul svým vzorným chováním. 

Za napoleonských válek navštívil Špilberk v roce 1809, po vítězství u Wagramu, císař Napoleon Bonaparte. Rozhodl se, že pevnost musí ztratit svůj vojenský význam, a proto při odchodu francouzských vojsk z obsazeného Brna nařídil zničit důležité části opevnění. Vojáci potom zbořili oba západní bastiony a nechali zasypat hradní studnu. Přesto ani po tomto vážném poškození Špilberk nepřestal sloužit jako obávané vězení. 

Zlom nastal 29. května 1855, kdy císař František Josef I. civilní věznici zrušil. Poslední vězni, včetně Václava Babinského, byli odvezeni jinam a hrad sloužil jako vojenská kasárna. Přesto zde zůstala vojenská trestnice. Špilberk se překvapivě začal otevírat i veřejnosti: major Anton Costa-Rossetti opravil kasematy a doplnil je ukázkami mučicích nástrojů, které lákaly první návštěvníky. Ještě za první světové války byli v pevnosti vězněni političtí odpůrci. Během nacistické okupace v letech 1939-1941 pak Špilberk prošel výraznými stavebními úpravami pro potřeby německé armády. 

Brněnské pověsti a mýty

K Špilberku se váže řada vyprávění, která dodávají historickým faktům tajuplný rozměr. Jedna z pověstí vysvětluje tradici vyzvánění poledne na Petrově v jedenáct hodin. Během švédského obléhání roku 1645 prý generál Torstensson prohlásil, že pokud město nedobude do poledne, odtáhne. Velitel de Souches nechal v kritické chvíli zazvonit poledne o hodinu dříve, čímž Švédy přiměl k ukončení obléhání. 

Další legenda se týká hradních zahrad. Ještě jako moravský markrabě zde Karel IV. se svou manželkou Blankou z Valois údajně nechal vysadit cukernatou odrůdu švestek, jejichž plodům se dodnes říká "karlátka" či "kadlátka". Lidová tvořivost nešetřila ani vězeňské kasematy, kde se vyprávělo o krysím kanálu, v němž byli vězni požíráni hlodavci, nebo o pepřence, která pomocí drceného pepře umlčovala kvílení mučených. Údajně se zde nacházela i mokrá lůžka, kde měly být nevěrné ženy zazděny tak, aby jim na hlavu neustále kapala voda. 

V roce 1960 hrad definitivně ztratil svou vojenskou funkci a stal se sídlem Muzea města Brna. Dnes je Špilberk národní kulturní památkou, která místo řinčení řetězů hostí divadelní festivaly a koncerty, přičemž jeho kasematy zůstávají mrazivou připomínkou lidského utrpení v dobách minulých. 

Historie / Hrady a zámky / Hrad Špilberk: historie a pověsti 

Chcete vědět o nových článcích a videích jako první? Přihlaste se k odběru novinek.