České království za Habsburků  

Dne 23. května 1618 vyletěli z oken České kanceláře na Pražském hradě královští místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu. Tento akt, známý jako třetí pražská defenestrace, spustil konflikt, který zdevastoval evropský kontinent a definitivně ukončil stavovskou svobodu Českého království. K pochopení významu této události se musíme vrátit o téměř sto let zpět, do roku 1526. Tehdy, po katastrofální porážce a smrti krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče, usedá na uvolněný český trůn Ferdinand I. Habsburský. Následovalo začlenění Koruny království českého do velké říše ovládané z Vídně. Přišla doba tvrdých bojů mezi panovníky a šlechtou, ale také doba, kdy se navzdory německé nadvládě zrodil moderní český národ. 

1526 - 1918

21.05.2026

Nástup dynastie a zápas o víru 

(1526–1618)

Volba Ferdinanda I. roku 1526, manžela sestry zesnulého krále Ludvíka Jagellonského, představovala sňatek z rozumu. Prázdná státní pokladna a hrozba Turků pronikajících do Uherska přiměly české stavy hledat silného spojence. Arcivévoda získal český trůn pod podmínkou dodržování kompaktát (basilejská kompaktáta) a respektování svobody českých stavů. Ferdinand I. začal po nástupu okamžitě upevňovat svou moc a nesplnil téměř žádné sliby. Zřizoval úřady ve Vídni, jako Česká komora, které omezovaly pravomoci stavů. Napětí mezi králem a stavovskou opozicí vyvrcholilo prvním odbojem roku 1547. Král ho rychle potlačil a tvrdě potrestal zejména města. Ta přišla o svá práva i majetek, což výrazně posílilo moc panovníka. 

Následující období Rudolfa II. přineslo výjimečnou, ale dočasnou mezihru vlády Habsburků. Císař přenesl svůj dvůr z Vídně do Prahy, která se znovu stala centrem Říše, umění a vědy, kde působili astronomové Tycho Brahe či Johannes Kepler. Kulturní rozkvět zakrýval rostoucí problémy a náboženské spory. Vydání Rudolfova majestátu roku 1609, který zaručoval náboženskou svobodu, bylo spíše vynuceným ústupkem slabého panovníka. Napětí se dále stupňovalo za vlád jeho nástupců, Matyáše a přísného katolíka Ferdinanda II. Ti se snažili udělené svobody omezit, což vedlo přímo k třetí pražské defenestraci, stavovskému povstání a vypuknutí třicetileté války. 

Bílá hora a doba absolutismu 

(1618–1740)

České stavy v průběhu povstání zvolily českým králem vůdce Protestantské unie Fridricha Falckého (po roční vládě získal přezdívku zimní král). Události vedly k rozhodující bitvě na Bílé hoře dne 8. listopadu 1620. Rychlá porážka stavovského vojska ukončila povstání a otevřela Ferdinandovi II. cestu k plnému zavedení habsburského absolutismu. Fridrich Falcký ze země uprchl a vzdal se českého trůnu. Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v červnu 1621 byla brutální ukázkou síly, která měla zastrašit veškerý odpor. Nástup silné panovnické moci potvrdilo Obnovené zřízení zemské z roku 1627. Dokument zajistil Habsburkům dědičné právo na český trůn. Zrovnoprávnil němčinu s češtinou v úředním styku a stanovil katolictví jako jediné povolené vyznání. České stavy tím ztratily většinu svého vlivu na řízení země. 

Následky pro společenské uspořádání státu byly zásadní a dlouhodobé. Mnoho vzdělaných lidí, kteří odmítli přestoupit na katolictví, muselo odejít do zahraničí. Mezi nimi byl i Jan Amos Komenský (Učitel národů). Majetek povstalců byl zabaven a předán cizí šlechtě věrné Vídni. Lid v Čechách vyznávající především husitství (utrakvismus) a luteránství postihla tvrdá rekatolizace vedená jezuity. Období návratu ke katolictví, někdy označované jako doba temna, přineslo kromě odchodu vzdělanců rozvoj barokní kultury a architektury. Roku 1635 ztratila Koruna česká Horní i Dolní Lužici ve prospěch Saska jako náhradu za válečné dluhy. Navzdory útrapám a poklesu obyvatelstva v důsledku probíhající třicetileté války začala v rámci stabilizované monarchie postupná hospodářská obnova, která položila základy budoucího ekonomického rozvoje. Za vlády Leopolda I. došlo k odražení tureckého nebezpečí při obléhání Vídně. Následné vojenské úspěchy na Balkáně upevnily postavení habsburského soustátí (podunajské monarchie). 

Osvícenský absolutismus a počátek industrializace 

(1740–1848)

Zásadní zlom přinesla vláda Marie Terezie (1740–1780). Po vymření Habsburků v mužské linii musela obhájit své nároky ve válkách o rakouské dědictví, během kterých ztratila Kladsko a hospodářsky rozvinuté Slezsko ve prospěch Pruska. V odpovědi na tyto neúspěchy zahájila tereziánské reformy v duchu osvícenství. Modernizace měla zachránit říši a zvýšit výběr daní, ale nakonec změnila život celé společnosti. Zavedení povinné školní docházky v roce 1774 sloužilo k výchově poslušných a vzdělaných poddaných pro armádu i státní úřady. Nečekaným výsledkem byl vzestup vzdělanosti na česky mluvícím venkově. Reformy zahrnovaly i centralizaci státní správy ve Vídni, která sice omezila zbytky stavovské samosprávy, ale zároveň vytvořila funkční moderní stát. 

Její syn Josef II. následně v roce 1781 urychlil tento vývoj vydáním dvou přelomových dokumentů. Toleranční patent povolil i vyznání jiné než katolické víry. Patent o zrušení nevolnictví umožnil lidem z venkova stěhovat se do měst za prací, což bylo nutné pro nastupující industrializaci. Robota (pracovní povinnost) a peněžní dávky vrchnosti však zůstaly zachovány. Postupující průmyslová revoluce vedla v Českém království k rozvoji sklářství, strojírenství, cukrovarnictví i textilní výroby. Josef II. také zavedl němčinu jako jediný úřední jazyk, aby usnadnil panování v říši. Příchod česky mluvících venkovanů do velkých měst, kde se hojně používal německý jazyk, připravil společně s dalšími reformami půdu pro české národní obrození. 

Národní obrození

Odpovědí na josefínské reformy, vedenou intelektuální elitou, jako Josef Dobrovský nebo Josef Jungmann, byla snaha o obnovu českého jazyka a kultury. Původní chápání zemského vlastenectví, oddaného historickému území Českého království bez ohledu na užívaný jazyk, vytlačilo v průběhu první poloviny 19. století pojetí národa vymezeného jazykem a etnicitou. Zrovnoprávnění českého a německého jazyka bylo chápáno jako nutný předpoklad politické rovnoprávnosti. Vydání Jungmannova pětidílného Slovníku česko-německého prokázalo, že čeština je schopna vyjádřit i nejsložitější novodobé a vědecké pojmy. Zakládání institucí, jako bylo Národní muzeum či Národní divadlo (1881), se tak stalo nejen kulturním počinem, ale především politickou ukázkou svébytnosti. 

Cesta k samostatnosti 

(1848–1918)

Pod tíhou Velké francouzské revoluce přinesl rok 1848 konec roboty a tím i poddanství v Českém království. Na politickém poli navrhoval historik František Palacký myšlenku austroslavismu, tedy zrovnoprávnění a federalizaci národů uvnitř habsburské monarchie. Tuto myšlenku Vídeň tvrdě odmítala, přesto došlo v roce 1867 k rakousko-uherskému vyrovnání a vzniku dualistického státu Rakousko-Uhersko. Rozdělení moci mezi Němce a Maďary znamenalo pro české představitele velké zklamání a vedlo k napětí mezi Prahou a Vídní. 

Zatímco politický vliv českých zemí v rámci monarchie váznul, v hospodářství došlo k neobvyklému rozmachu. V druhé polovině 19. století se Čechy a Morava staly skutečnou dílnou monarchie, kde se soustředila většina průmyslové výroby Rakouska-Uherska. Přechod od ruční výroby v manufakturách k tovární velkovýrobě, poháněné parním strojem, způsobil velké stěhování lidí do měst. Firmy jako Škoda v Plzni nebo ČKD v Praze bohatly a s nimi rostlo i sebevědomí českých podnikatelů. Založení Živnostenské banky potvrdilo růst hospodářské samostatnosti Koruny české, který výrazně předběhl ten politický. 

Konec habsburské moci přinesla první světová válka (1914–1918). Rakousko-Uhersko se po boku Německa ocitlo v konfliktu, který vyvolal sarajevský atentát. Čeští politici v exilu, Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš, za podpory československých legií v zahraničí vyjednali u dohodových mocností vznik samostatného státu. Rakousko-Uhersko pod tíhou válečných proher a vnitřního rozkladu kapitulovalo. 

Dne 28. října 1918 byla v Praze provolána samostatnost a Národní výbor převzal moc v zemi. České království i Moravské markrabství jako součást habsburské říše po téměř 400 letech zanikly a staly se pilířem nově vzniklého demokratického Československa. 

Novověk / České království za Habsburků

Chcete vědět o nových článcích a videích jako první? Přihlaste se k odběru novinek.