Zánik Svaté říše římské 

Říše zmítaná chaosem mířila do náruče Habsburků, aby prošla peklem do té doby největšího vojenského konfliktu v Evropě. Střet, ze kterého se císařská moc již neměla vzpamatovat, připravil půdu pro závěrečný úder od západního souseda.  

1254 - 1806

21.12.2025

Krize císařské moci

Svatá říše římská nebyla nikdy plně jednotná. Šlo spíše o konfederaci menších států. Šlechta chápala politické, ekonomické či vojenské výhody plynoucí z členství v Říši, přesto vždy prosazovala své zájmy na úkor císařské moci. Na druhou stranu císař mnohdy zasahoval do dění v různých částech Říše, často k nelibosti místních vladařů. Pokud se císaři podařilo získat podporu domácí šlechty, stával se jedním z nejmocnějších panovníků Evropy.

Po vymření štaufské dynastie nastalo ve Svaté říši římské období bezvládí. Území se rozdrobovala na stále menší celky a šlechta bojovala o moc. Zejména severní Itálie a její bohatá města pomalu nabývala nezávislosti. Následně docházelo k volbám slabých králů, kteří nedosáhli na císařskou korunovaci. Panovníci často pocházeli z jiných částí Evropy a do Říše zavítali jen několikrát za život. Nezřídka museli čelit vzdorokrálům, protože každá skupina mocných šlechticů prosazovala svého vlastního kandidáta. Volba vzdálených, slabých nebo nevýznamných panovníků na post římsko-německého krále se stávala pravidlem. Mocné rody zápasily, bez autority císaře, mezi sebou o nadvládu a posílení vlivu v říši.

Obnova císařské moci

Prvním korunovaným císařem se po dlouhé době stal roku 1312 Jindřich VII. Lucemburský. Následovalo střídání rodů Habsburků, Wittelsbachů a Lucemburků v čele Svaté říše římské. Burgundské království bylo definitivně ztraceno, když jej císař Karel IV. Lucemburský daroval roku 1378 budoucímu francouzskému králi. K tomuto kroku vedla složitá vláda v Burgundsku a Itálii. Karel IV. se raději věnoval stabilizaci moci ve střední Evropě a německých zemích. Tímto činem zároveň zajistil na krátký čas dobré vztahy s Francií.

Od roku 1438 pak říši vládl rod Habsburků. Panovníci habsburské dynastie postupně získali rozsáhlé državy po celé Evropě. Kromě rakouských a českých zemí panovali mimo jiné v Uhersku, Nizozemsku a Španělsku.

Reformace

V říjnu 1517 zveřejnil německý teolog a kazatel Martin Luther spis zvaný 95 tezí, v němž kritizoval prodej odpustků. Stejně jako před ním Jan Viklef či Jan Hus. Pokud tehdy křesťan spáchal hřích, mohl se pomocí odpustků vykoupit a tím snížit trest v posmrtném životě. O vykoupení byl samozřejmě velký zájem, z něhož plynulo do církevní pokladny velké bohatství. Luther svůj text původně zamýšlel coby podklad pro akademickou rozpravu, ale způsobil rozkol v katolické církvi, známý jako reformace. Překladem Bible do němčiny rozšířil Písmo svaté mezi širokou veřejnost, která latině nerozuměla. K šíření myšlenek přispěl také vynález knihtisku. Jeho příznivci, nazývaní luteráni a později protestanti (protestovali proti zákazu reformace), houfně přibývali zejména v severním Německu i Skandinávii.

Do této situace se vložil Karel V. Habsburský, poslední císař korunovaný papežem. Nejprve odmítl reformaci vydáním wormského ediktu, jenž odsoudil Luthera a jeho stoupence k vyhnanství. Rakouské země daroval bratrovi Ferdinandovi, a sám si ponechal vládu nad Svatou říší římskou, Španělskem a Nizozemskem. Tak se habsburská dynastie rozdělila na rakouskou a španělskou větev. Následně věnoval pozornost válce v Itálii proti francouzskému králi a pomohl odrazit tureckou hrozbu v Uhersku.

Přes počáteční úspěchy protestantské hnutí sílilo, a s podporou Francie, která měla zájem na oslabení habsburské moci, donutilo Karla V. roku 1555 k podpisu Augšpurského míru. Dohoda potvrzovala náboženskou svobodu v říši ve smyslu: koho země, toho náboženství. V roce 1556 přenechal bratrovi Ferdinandovi i císařský titul.

Třicetiletá válka

Roku 1618 vyrazil císař Ferdinand II. Habsburský rozdrtit stavovské povstání v Českém království. Protestantští panovníci tuto událost vnímali jako porušení náboženské svobody dané Augšpurským mírem. Rozhořel se, do té doby, jeden z nejkrvavějších konfliktů v Evropě dnes známý jako třicetiletá válka. Střet probíhající na území Říše naprosto zdevastoval města i obyvatelstvo, zejména v severních oblastech státu. Nakonec byl roku 1648 císař donucen, opět za přispění Francie, podepsat Vestfálský mír. Podpisem dohody ztratila Svatá říše římská mimo jiné Švýcarsko i Nizozemsko. Potvrdila se náboženská svoboda a zlomila moc císaře v Říši.

Přesto si habsburská dynastie udržela pevnou vládu v Uhersku, rakouských a českých zemích, kde navíc došlo k posílení katolické víry. Titul císaře Svaté říše římské se pomalu stával prázdným pojmem. Nově vznikající Pruské království navíc vytvářelo tlak na vůdčí roli v německých oblastech.

Když Napoleon Bonaparte porazil v bitvě u Slavkova císaře Františka II., jeho moc v Říši prakticky vymizela. Roku 1806 se František vzdal titulu císaře. Zaniká Svatá říše římská a s ní i Německé království. Napoleon poté z německých zemí vytvořil Rýnský spolek, podřízený Francii. 

Středověk / Zánik Svaté říše římské

Chci odebírat nové články a videa.