Stoletá válka

jak Anglie málem ovládla Francii 

Stoletá válka patří k největším konfliktům středověké Evropy. Už její název působí téměř neuvěřitelně, protože naznačuje zápas, který přesáhl život jedné generace. Na jedné straně stála Anglie. Země s menším počtem obyvatel a na první pohled slabší pozicí. Na druhé straně stála Francie. Bohatší, lidnatější a sebevědomější království, které mělo všechny předpoklady k vítězství. Přesto dokázala Anglie opakovaně porážet Francii a v jednu chvíli měla na dosah samotnou francouzskou korunu. Francie stála na pokraji prohry. A přesto válku nakonec vyhrála. Proč tedy stoletá válka začala, jak mohla Anglie tak dlouho vítězit a proč se Francii podařilo přežít ve chvíli, kdy byla nejblíže porážce? Začněme otázkou, která celý konflikt proslavila. Kdo měl právo nosit francouzskou korunu? 

1337 - 1453

28.10.2026

Příčiny války: od územního sporu k boji o korunu

Stoletá válka nezačala jedinou urážkou ani prostou otázkou, kdo má usednout na francouzský trůn. Mezi Anglií a Francií se napětí hromadilo dlouho a mělo několik podob. Jednou z nich byly Flandry. Bohatá města v této oblasti žila z výroby sukna a potřebovala anglickou vlnu. Kdo měl ve Flandrech vliv, ten ovlivňoval důležitý obchod i zisky. Dalším problémem bylo Skotsko. Francie dlouhodobě podporovala Skoty proti Anglii, a tím tlačila na anglického krále z opačné strany. 

Největší rozpor ale ležel přímo ve Francii. Angličtí králové zde drželi významná území, především Gaskoňsko v Akvitánii. Eduard III. byl jako král Anglie suverénním panovníkem, ale jako držitel francouzských držav musel uznávat svrchovanost francouzského krále. Eduard už Filipovi VI. hold za své državy složil, jenže nedostatečně. Když měl svou podřízenost potvrdit znovu a jasněji, odmítal se nechat zatlačit do role poslušného vazala. Francouzský král proto roku 1337 sáhl k tvrdému kroku a Eduardovy državy ve Francii zabavil. Tím se územní spor změnil v otevřený konflikt. V tomto okamžiku vytáhl Eduard nejsilnější kartu. Prohlásil, že francouzská koruna nepatří Filipovi z Valois, ale jemu samotnému. 

Tento nárok vycházel ze starší nástupnické krize. Roku 1328 vymřela hlavní linie francouzského rodu Kapetovců, který vládl Francii po několik staletí. Francouzská šlechta zvolila Filipa VI. z rodu Valois. Byl příbuzným Kapetovců po mužské linii a pro většinu francouzských velmožů představoval přijatelnou volbu. 

Matkou anglického krále Eduarda III. byla Isabela Francouzská, dcera francouzského krále Filipa IV., a Eduard proto tvrdil, že má na francouzskou korunu větší právo než Filip z Valois. Pro Francouze ale bylo nepředstavitelné, aby se nárok na francouzský trůn odvozoval od ženské linie. Zároveň nepřipadalo v úvahu, aby korunu získal anglický panovník. Nárok na trůn tak nebyl jen počáteční příčinou války. Stal se způsobem, jak ospravedlnit válku a proměnit spor o francouzská území v zápas o celou Francii. 

První fáze: Proč Angličané vítězili? (1337-1360)

První fáze otevřené války začala roku 1337, ale zpočátku nebylo vůbec jisté, že Anglie dokáže Francii skutečně ohrozit. Francouzské království mělo více obyvatel, větší zdroje a sebevědomou šlechtu, která věřila v sílu těžké rytířské jízdy. Právě ta rozhodovala velké středověké bitvy. 

Angličané ale bojovali jinak. Nespoléhali jen na rytířskou slávu, ale na pevné obranné postavení, ukázněnou pěchotu a především na dlouhý luk. Tato zbraň sama o sobě válku nevyhrála, ale v rukou zkušených lučištníků dokázala napáchat velké škody dříve, než se francouzští rytíři dostali k nepříteli. 

To se poprvé naplno ukázalo roku 1346 v bitvě u Kresčaku. Francouzská šlechta útočila nejednotně a příliš sebejistě, zatímco Angličané stáli na výhodném místě a nechali protivníka přijít k sobě. Výsledek byl pro Francii otřesný. Na bojišti padla řada významných bojovníků, včetně českého krále Jana Lucemburského, a spolu s nimi se otřásla i představa, že rytířská jízda ovládá bojiště a dokáže zlomit každého protivníka rozhodujícím úderem. 

Anglický úspěch pokračoval dobytím přístavu Calais, který se stal důležitou branou na kontinent. A když se válka po morové pohromě znovu rozhořela, přišla další francouzská katastrofa. Roku 1356 u Poitiers Angličané znovu využili obrannou taktiku, trpělivost a chyby protivníka. Tentokrát padl do zajetí samotný francouzský král Jan II. 

Vojenská porážka způsobila Francii politický šok. Král, který měl zosobňovat řád a sílu země, skončil jako zajatec nepřítele. Anglie byla na vrcholu své moci a Francie musela hledat nový způsob, jak přežít válku, kterou měla podle všech předpokladů vyhrávat. 

Druhá fáze: Francie se na chvíli poučila (1360-1415)

Po porážkách u Kresčaku a Poitiers se Francie ocitla v těžké krizi. Ztratila mnoho šlechticů, její král skončil v anglickém zajetí a země musela nést obrovské finanční náklady. Přesto právě tato katastrofa donutila Francouze změnit způsob, jakým válku vedli. 

Zásadní roli sehrál král Karel V., později nazývaný Moudrý. Pochopil, že pokud bude Francie přijímat velké bitvy za podmínek, které vyhovují Angličanům, bude opakovat stejné chyby. Proto místo tradičního způsobu boje zvolil trpělivější strategii. Francouzi se začali vyhýbat přímým střetům, ve kterých mohli angličtí lučištníci naplno využít svou sílu. Soustředili se na dobývání pevností, přerušování zásobování a postupné oslabování anglických posádek. Nešlo o způsob boje, který by přinášel rychlá a slavná vítězství. Byl pomalý a únavný, ale fungoval. 

Výsledek se nedostavil okamžitě, ale postupně začal měnit celou válku. Francie získávala ztracené pozice zpět a anglická převaha se zmenšovala. Ukázalo se, že Angličany není nutné porazit jejich vlastním způsobem. Jenže ani tento obrat neměl trvat navždy. Na přelomu 14. a 15. století postihla oba státy vnitřní krize. V Anglii propuklo rolnické povstání vedené Watem Tylerem a ve Francii se rozhořela občanská válka mezi Armagnaky [armaňaky] a Burgunďany. Oslabení Francie využil nový anglický král Jindřich V. a rozhodl se obnovit starý sen o francouzské koruně. 

Třetí fáze: Anglie blízko vítězství a Panna orleánská (1415-1453)

Roku 1415 se armáda Jindřicha V. vylodila ve Francii. Trpěla nemocemi, únavou a pochodovala nepřátelským územím. Přesto se Francouzům nepodařilo využít naskytnutou příležitost. U Azincourtu [azénkůrtu] zopakovali staré chyby. Francouzská šlechta měla početní převahu, ale bojovala v těžkém terénu, sevřená bahnem a vlastním zmatkem. Angličané se opět postavili do obrany a nechali protivníka přijít k sobě. Výsledek byl pro Francii další katastrofou. Mnoho významných šlechticů padlo nebo skončilo v zajetí a autorita francouzské koruny utrpěla další tvrdou ránu. 

Jindřich V. toho dokázal využít vojensky i politicky. Roku 1420 donutil Francouze přijmout smlouvu z Troyes [troa]. Podle ní měl po smrti francouzského krále Karla VI. připadnout francouzský trůn Jindřichovi nebo jeho dědici. Vlastní syn francouzského krále, dauphin [dófén] Karel, byl z nástupnictví odsunut. Anglie tak stála blíž vítězství než kdykoliv předtím. Anglický nárok na francouzskou korunu se měl stát skutečností. V nejtemnější chvíli, kdy se zdálo, že je Francie téměř ztracena, začal poslední a nejdramatičtější obrat celé války. 

Roku 1429 se u dvora dauphina Karla objevila mladá venkovská dívka Jana z Arku. Tvrdila, že ji Bůh povolal k záchraně Francie. Na první pohled to znělo neuvěřitelně. V zemi, která ztrácela víru sama v sebe, dokázala lidu vrátit pocit, že boj ještě neskončil. Nejdůležitější zlom přišel u Orléansu. Angličané město obléhali a jeho pád by pro Karlovu stranu znamenal těžkou ránu. Jana pomohla povzbudit obránce a francouzské vojsko nakonec obléhání prolomilo. Vítězství Francouze povzbudilo a otřáslo morálkou Angličanů. 

Poté Jana dovedla Karla do Remeše, tradičního korunovačního města francouzských králů. Když ho zde roku 1429 korunovali jako Karla VII., získal legitimitu pomazaného francouzského krále. Jana z Arku sama válku neukončila. Později padla do zajetí a roku 1431 byla upálena v Rouenu [ruánu]. Obrat, který pomohla zažehnout, už ale nešlo snadno zastavit. Francie se postupně sjednocovala, Karel VII. posiloval královskou moc a anglické pozice slábly. Francouzi začali Angličany vytlačovat z jedné oblasti za druhou. Stále větší význam získávaly lépe organizované jednotky a také dělostřelectvo, které měnilo způsob dobývání měst a pevností. 

Posledním velkým zlomem byla bitva u Castillonu roku 1453. Po ní Anglie ztratila Bordeaux [bordó] a s ním i většinu svých držav ve Francii. Z kdysi velkých kontinentálních ambicí jí zůstalo pouze Calais. Stoletá válka skončila francouzským vítězstvím. Anglie měla francouzskou korunu na dosah, ale nakonec přišla téměř o všechny državy na pevnině. 

Proměna středověkého vojenství

Stoletá válka byla střetem starého a nového způsobu boje. Na jejím začátku stále dominovala představa, že o výsledku bitvy rozhodne těžká rytířská jízda. Šlechtic v brnění měl být hlavní silou bojiště. Angličané ale ukázali, že dobře zvolená obrana, ukázněná pěchota a dlouhý luk mohou být účinnější strategií. Francouzští rytíři často útočili s velkou odvahou, ale proti připraveným liniím a husté palbě lučištníků naráželi na těžkou překážku. To neznamená, že rytíři ze dne na den zmizeli. Jejich význam se ale změnil. Stále více záleželo na organizaci, disciplíně, zásobování a schopnosti panovníka řídit válku jako dlouhodobé úsilí. 

Karel VII. posílil královskou moc na úkor šlechty. Opíral se o stálou armádu a používal dělostřelectvo, které měnilo způsob vedení středověkého boje i význam opevněných hradů. Stoletá válka tak oslabila rytířský ideál a posílila význam stálé armády, techniky a státu, který dokáže válku dlouhodobě financovat. 

Důsledky války

Stoletá válka jako série konfliktů vycházejících ze stejných příčin trvala celých 116 let a zanechala obě země vyčerpané. Francie z ní vyšla posílená a postupně se sjednotila. Anglie naopak ztratila většinu svých držav na kontinentu. Sen o francouzské koruně se rozpadl a porážka otřásla prestiží královské moci. Nespokojení šlechtici, válečné dluhy a zklamání z neúspěchu připravili půdu pro vnitřní krize, které později vyústily ve války růží. V průběhu let se měnil také způsob vedení boje a konflikt mezi Anglií a Francií tyto změny pomohl urychlit. 

Stoletá válka je tak příběhem o zrodu silnější Francie a zmařeném anglickém snu. Anglie měla francouzskou korunu na dosah, ale z války nakonec vyšla jako poražená. 

Středověk / Stoletá válka

Chcete vědět o nových článcích a videích jako první? Přihlaste se k odběru novinek.