Svatá říše římská 

Významné germánské kmeny pod nadvládou Franků utvořily ve východní části státu pět kmenových vévodství: Bavorsko, Švábsko (Alamannie), Sasko, Franky a později Lotrinsko, jež položily základ Německého království, jádra Svaté říše římské. 

843 - 1254

20.11.2025

Východofranské království (843 – 962)

Mocenská základna krále východních Franků Ludvíka II. Němce ležela v bavorském Řezně. Odtud postupně upevňoval svou vládu nad kmenovými vévodstvími v království. Zasahoval do dění v sousední Velkomoravské říši a ovládl část Lotrinska, které později tvořilo hranici se Západofranským královstvím. Na jihovýchodě země způsobovaly potíže nájezdy polokočovných Maďarů. Přesto Ludvíkovi synové vládli pevnou rukou.

Karel III. Tlustý dokonce získal císařský titul, Italské i Západofranské království a nakrátko sjednotil franský stát. Když v roce 911 umírá Ludvík IV. Dítě, končí vláda Karlovců ve východní části říše. Roku 919 nastupuje na trůn Jindřich I. Ptáčník z rodu Otonů (Liudolfovci).

Počátky Svaté říše římské (962)

Jindřich I. přenesl mocenskou základnu na sever, do Saska. Opět připojil celé Lotrinsko i s městem Cáchy, kde ležely ostatky Karla Velikého. Zaměřil se na obranu proti Maďarům a podrobení Slovanů na východní hranici. Přitom se opíral o stříbro z nově nalezeného dolu v Sasku a svým podporovatelům daroval půdu dobytou při taženích proti Slovanům. Tak započala postupná christianizace a germanizace území některých slovanských kmenů v sousedství.

Jindřichův syn Ota I. Veliký se nechal korunovat králem v Cáchách roku 936 a prohlásil se za pokračovatele odkazu Karla Velikého. Stejně jako jeho otec se mohl opírat o saské stříbro i dary stoupencům z válečných výprav proti Slovanům. Za ženu si vzal italskou královnu, čímž získal vládu nad Italským královstvím. V bitvě na Lechu roku 955 porazil kočovné Maďary, kteří se poté usadili v Panonské nížině a postupně přijali křesťanství. Následně Ota pořádal výpravy proti vzpurným italským šlechticům a podporoval Papežský stát, což vedlo k jeho korunovaci na římského císaře roku 962 v Římě. Tato událost je považována za vznik Svaté říše římské.

Otonská dynastie

Když otěže vlády převzal Ota II. a později jeho syn Ota III., pokračovali v nastaveném kurzu. Kromě potlačování vzpurných šlechticů a posilování vlivu za východní hranicí, mezi Slovany a Maďary, kvetla na císařském dvoře velkolepá kultura. Vznikala psaná i výtvarná tvorba v duchu antické filozofie. Objevují se nádherná zlatnická i klenotnická díla. Toto období, nazývané otonská renesance, je považováno za závěrečnou část karolínské renesance, zahájené již Karlem Velikým.

Vláda posledního otonského císaře Jindřicha II. se nesla v duchu soupeření s polským státem, který se nakonec dokázal vymanit z vlivu říše. Jindřich II. se také více soustředil na stabilizaci vlády v německých zemích než na obnovu zaniklého antického impéria.

Název říše

Vládci otonské dynastie chtěli vzkřísit moc a slávu starověkého římského impéria. Pro zdůraznění svého práva na vládu ve všech křesťanských zemích začali používat titul římského krále a císaře. Od dob sálské dynastie pak stát nazývali Římskou říší (od roku 1034).

Církev měla sloužit jako prvek sjednocení. Císařem dosazovaní biskupové a kněží tvořili protiváhu dědičným panovníkům. Církevní pohled na věc však byl odlišný. Papež viděl v císařské korunovaci propůjčení moci světské (pozemské, na světě) a věci duchovní měly náležet církevním hodnostářům. Tak docházelo ke sporům o moc mezi císařem a papežem. Jedním z důsledků těchto sporů bylo roku 1157 připojení přízviska "svatá" k názvu říše. Císař tak chtěl zdůraznit, že má právo vládnout v severní Itálii, včetně Papežského státu. Papež naopak nazýval vládce nikoli římským, ale německým králem.

Přestože Svatou říši římskou tvořilo mnoho národů, germánskou dominanci nelze popřít. Proto již ve středověku nazývali panovníka běžně římsko-německým králem, případně císařem. To si uvědomovali i sami Němci, a tak došlo později k rozšíření názvu na Svatou říši římskou národa německého – roku 1512 pro německou část říše, během 17. st. pro celou říši.

Volená monarchie

Na rozdíl od Francie, která prošla změnou v dědičnou a absolutní monarchii, byla Svatá říše římská po celou dobu existence volenou monarchií. Zpočátku držela právo volby všechna říšská knížata, později přešla tato výsada pouze na sedm knížat - tři duchovní a čtyři světské volitele. Každý volitel, nazývaný kurfiřt, byl zároveň držitelem jednoho z nejvyšších říšských úřadů (prestižní titul). Například českému králi náležel titul nejvyšší číšník, saskému vévodovi pak titul nejvyšší maršálek.

Pokud došlo ke shodě, zvoleného panovníka podle tradice korunovali ve městě Cáchy římským králem, a poté se vydal do Říma, kde přijal císařskou korunu z rukou papeže. Zvolený římský král měl také nárok na korunu italskou a později i burgundskou. 

Původní kurfiřti:

tři duchovní: 

• arcibiskup mohučský (jako říšský kancléř pro německou část říše)
• arcibiskup kolínský (jako říšský kancléř pro Itálii)
• arcibiskup trevírský (jako říšský kancléř pro Burgundsko)

čtyři světští:

• král český (jako nejvyšší číšník)
• falckrabě rýnský (jako nejvyšší stolník)
• vévoda saský (jako nejvyšší maršálek)
• markrabě braniborský (jako nejvyšší komorník)

Stávalo se běžnou praxí, že císař ještě za svého života pomohl ke zvolení římským králem svému synovi a učinil ho spoluvladařem. Tak se dařilo držet vládu po dlouhou dobu v rukou jedné dynastie. Za panování Habsburků nebyla korunovace v Římě nutná. Se souhlasem papeže mohl vládce užívat titul zvolený císař římský.

Sálská dynastie

Jindřich II. zemřel bezdětný, proto římsko-německým králem zvolili nejbližšího příbuzného po přeslici (ženské rodové linie), Konráda II. ze sálské dynastie (jindřichovská dynastie). Konrád II. Sálský vydobyl zpět některá území ovládaná polským státem a roku 1032 zdědil Burgundské království v jihovýchodní Francii. Roku 1034 již bylo Burgundské království (nazývané také Arelatské) plně připojeno k říši. V té době se stát již oficiálně nazýval Římská říše.

Jindřich III. Černý byl posledním panovníkem, který držel moc nad církví pevně v rukou. Podporou církevní reformy nevědomky přispěl k jejímu posílení, a tak se po jeho smrti mohla naplno rozběhnout hlavní část boje o investituru (jmenování církevních hodnostářů) mezi římsko-německým císařem a papežem. Boj částečně ukončila, vítězně pro papežskou stranu, až smlouva zvaná Wormský konkordát během vlády Jindřicha V., posledního panovníka ze sálské dynastie.

Dynastie Štaufů

Za vlády Štaufů, jedné z nejschopnějších dynastií, dosáhla říše největší územní rozlohy. Protože vláda v severní Itálii, rozdrobené do mnoha menších území a svobodných měst, nebyla nikdy jednoduchá a často spíše symbolická, snažili se císaři nezřídka obnovit pořádek v oblasti. Výjimkou nebyl ani Fridrich I. Barbarossa (Rudovous). Ve snaze podrobit si vzpurná města a šlechtice strávil v Itálii většinu života. Roku 1157 začal používat v názvu říše přídavné jméno svatá (Svatá říše římská), aby dal papeži jasně najevo, že římsko-německý císař má právo vládnout v Itálii i nad církevními hodnostáři. Fridrich I. zemřel během křížové výpravy do Svaté země.

Vládci ze štaufské dynastie se snažili posílit moc rozšiřováním říšského majetku. Pod přímou kontrolu císaře a jeho úředníků se tak dostala území například ve Švábsku, Sasku nebo Francích. Všechny rodové državy, včetně Sicilského království, byly nakonec ztraceny. Po smrti Konráda IV. roku 1254 upadla Svatá říše římská na dlouhé období do bezvládí. 

Středověk / Svatá říše římská

Chci odebírat nové články a videa.