České království za Jagellonců  

Po Jiřím z Poděbrad zdědil teprve patnáctiletý Vladislav II. vleklý česko-uherský konflikt. V nelehké situaci dokázal uhájit českou korunu a stabilizovat království. V následujících letech měla panovnická moc utrpět vážnou ránu ze strany mocné šlechty. 

1471 - 1526

07.04.2026

Vladislav II. Jagellonský

Český zemský sněm, ovládaný převážně husity (kališníky), zvolil roku 1471 českým králem Vladislava II. Jagellonského. Mladý panovník převzal po skonu Jiřího z Poděbrad konflikt s uherským králem Matyášem Korvínem. Vladislav podporovaný husity a svým otcem, polským králem Kazimírem IV., dokázal obhájit svou pozici v Čechách. Znepřátelené strany dosáhly smíru v červenci 1479 (Olomoucká smlouva). Matyáš si ponechal vládu ve Slezsku, na Moravě i v Lužicích, Vladislav v Čechách, a oba panovníci mohli užívat titul českého krále. Současně bylo dohodnuto, že vládce, který přežije druhého, získá všechny země Koruny české.

Po smrti Matyáše Korvína, o jedenáct let později, v souladu se smlouvou Vladislav sjednotil Čechy, Moravu, Slezsko a Lužice pod svou vládu. Zároveň tamní šlechta zvolila Vladislava uherským králem. Velmoži spatřovali v jeho mírné povaze příležitost k posílení vlastní moci. Česko-uherský král Vladislav II. přenesl sídlo vlády do Budína. Boj o uherský trůn s římsko-německým králem Maxmiliánem I. ukončil prešpurským mírem, jenž potvrdil nárok Habsburků na uherskou korunu v případě vymření rodu Jagellonců. Za jeho vlády došlo k významnému omezení panovnické moci v Českém království a pozvolnému utváření stavovské monarchie. Zároveň jeho nekonfliktní povaha přinesla Českému království částečnou stabilitu a hospodářský růst po dlouhotrvajícím neklidu.

Stavovská monarchie

Společenské stavy s omezeným podílem na vládě, již za posledních Přemyslovců, tvořilo duchovenstvo a vyšší šlechta. Od konce 13. století zasedaly stavy v zemském sněmu. Po zřízení Koruny království českého neměla Koruna dostatek času ke sjednocení, čemuž napomohla slabá vláda Václava IV. Od 15. století měla každá země vlastní sněm. Jednotlivé sněmy Koruny české hájily své zájmy. Vznikla nejednotnost, prohloubená zejména husitskou revolucí. Hlubšímu propojení zemí bránily také české stavy, které si nárokovaly právo na případnou volbu českého krále a cítily se nadřazené stavům ostatních zemí Koruny.

Po husitských válkách ztratilo duchovenstvo možnost účasti na vládě a v českém zemském sněmu zasedaly stavy vyšší a nižší šlechty (páni, rytíři) společně s královskými městy (měšťané). Konflikt mezi stavy a snaha Vladislava II. Jagellonského řešit spory smírně vedly roku 1500 k vydání zemského zákoníku, známého jako Vladislavské zřízení zemské. Dokument znamenal zásadní oslabení královské moci a posílení šlechty.

Ludvík Jagellonský

Ludvík Jagellonský se ještě za života otce, Vladislava II., stal roku 1508 českým a o rok později uherským králem. Pokusil se obnovit panovnickou moc v Českém království i vyřešit hrozící občanskou válku mezi českými stavy. Propustil některé zemské úředníky, provedl změny ve správě královského majetku a poté se navrátil do uherského Budína. Králova nepřítomnost v zemi znamenala obnovení sporů.

Jako uherský král se musel Ludvík věnovat útokům osmanských Turků. Požádal o pomoc papeže i evropské vládce. Volání do křesťanské armády vyslyšelo jen málo panovníků. Oddíly uherské šlechty se scházely velmi pomalu. Nakonec se vojsko z Uherska, Koruny české, Polska, Chorvatska a žoldnéřů z dalších částí Evropy o síle 25 000 mužů vydalo vstříc turecké dvojnásobné přesile. V bitvě u Moháče roku 1526 bylo křesťanské vojsko drtivě poraženo a král Ludvík utonul v blátě při ústupu - bez syna z řádného manželství. Porážka otevřela Turkům cestu k ovládnutí většiny Uherska. Česko-uherská větev rodu Jagellonců vymřela. Osiřelý český trůn získali díky příbuzenským vztahům na příštích téměř 400 let Habsburkové. 

Středověk / České království za Jagellonců

Chci odebírat nové články a videa.